Když člověk chce, dokáže vše. Jenže, co když až tak moc nechce? Co když se má rád a je tak trochu pohodlný? Včera mě však vyvedli z omylu. Koukám na řidiče v jeho zpětném zrcátku. Ani se neotočí, ani nehne brvou a zase do mě couvá. Zalézám do svého nemoderního vozu a zapínám si vyhřívání sedadla z Lidlu.

Zeptá se Licentii nadšeně Arden, který na svých zádech nese batoh se svými věcmi. Kupodivu toho ale nemá tolik, kolik předpokládala. Nejistě přikývne a zabalí si ústa do šály, kterou našla v jednom z šatníků při prozkoumávání domu. Rozejdou se směrem k horám před nimi. Jsou krásně zasněžené a sníh se leskne na slunci. Licentia si užívá výhled a neubrání se úsměvu. Tohle je asi poprvé, co.

Otočila se, aby vedle sebe nahmatala prázdnou matraci. Bříšky prstů ho opatrně pohladila po zádech. Ošil se a sedl si na postel. Ráno ho našla spát na gauči. Vzpomněla si, jak se s ní rád po nocích mazlíval a na začátku její kariéry ji každé ráno přemlouval, aby nechodila do práce. Vždyť jsem to já! Jsi, ale nejsi.

Ne ve výpočtech, ale v lásce se vědec nejčastěji mýlí. Bojím se světla, co tmu mou mi bere. Bojím se tmy, co ve světle se ztrácí. Bojím se života, bojím se smrti. Bojím se válek, bojím se míru, ve kterém války vznikají a zanikají. Bojím se Tebe, bojím se o Tebe a bojím se s Tebou. Mám strach z nepřekonatelných vod,. Mám strach, že nepoznám svět,. Mám strach, že je pozdě. Pozdě na to být sám sebou.